GolfPunk

Sezona se rozjela naplno a blíží se další turnaje letošní série, do které přibyl nově ještě Beroun. Máme informace o tom, že by turnajů PGA mělo být letos dokonce dvanáct, uvidíme, jak se to podaří naplnit. Protože děláme časopis tak trochu jinak, měli jsme oproti ostatním médiím jednu velkou výhodu, zahrát si právě letošní první profesionální turnaj. Tím pádem vám můžeme naservírovat informace hned z první ruky, takže pojďme na to.

Cvičná runda
Když se dozvídám, že si zahraju profesionální turnaj, lehce mě z toho mrazí. Neměl jsem tolik času v zimě trénovat a s blížící se sezonou se moje tréninkové možnosti ještě víc ztrácely kdesi v nedohlednu. No co se dá dělat. V kalendáři mám tučně vyznačeno 24. – 26.4. 2010. Pár dní před turnajem se snažím chodit alespoň puttovat a vybouchat pár míčků na driving, jeden den to chodí, druhý zase ne, vždyť to znáte. Říkám si, že by bylo asi dobré jít na hřiště, není totiž nadto vyzkoušet své dovednosti přímo v poli, a tak zvedám telefon a domlouvám se s Petrem Skopovým na cvičném kole ve čtvrtek. Dva dny před turnajem se scházíme na prvním týčku cvičné rundy. Dorážím s poměrně značným zpožděním a telefonem na uchu. Petr už je připraven se svým kedíkem Honzou na odpališti a směje se mi, trestné rány mi odpouští. Běžím se rychle nahlásit na recepci, ale stále se mi nedaří ukončit telefonát. „Sakra, mám tohle zapotřebí?“ říkám si v duchu. Na jedničce pokládám telefon na zem a úplně nerozhejbanej pushuju balon na fairwayi devítky. Petr si jde pro svůj míč, umístěný někde před greenem. Konečně se mi daří ukončit telefonát. Když přijdu k místu, kde jsem naposledy viděl svůj balon, zjistím, že zajel až do bunkeru. Druhou ránu „topuju“ a jsem pořád v bunkeru, je mi celkem trapně, s handicapem šest se dostávat třetí ranou ven z písku, to je docela komedie. Nakonec se mi to podaří a ležím asi pět metrů od fangle. Ovšem k čemu mi to je, když mi zase zvoní telefon a já ho musím zvednout. Tentokrát ten telefonát trvá celé tři jamky, Petr s Honzou hrají a já chodím s telefonem na uchu opodál. Když se zapojím na čtyřce do hry, je z toho slice jako prase a out. Podobný průběh má i těch zbylých čtrnáct jamek. Petr jde celkem hezky, míjí pár puttů, ale to je způsobeno hlavně povrchem greenů, které byly občas velmi tragické a místy nehratelné. V průběhu hry potkáváme spoustu hráčů, kteří šli také cvičné kolo. Asi po čtyřech hodinách to máme za sebou a na rozdíl od Petra bych hru nejradši zapomněl. Loučíme se na parkovišti, on jede ještě trénovat do Hodkoviček a já jedu do redakce.
 

Celý článek z Prague Open si můžete přečíst v aktuálním čísle GolfPunku